Příklad

Medicínské studie mne zavedly na jeden malý a krásný ostrov v Karibském moři. Tam, vedle staré britské pevnosti, která z vysokého kopce hlídala přístav plný jachet, byla postavena nemocnice. Měla kamenné zdi, které končily asi metr pod střechou z plechu; okna měla pouze okenice, aby vítr od modrého moře mohl proniknout dovnitř, kde teplota často přesáhla třicet stupňů. Vítr přinášel vůni nedalekých muškátovníků, která se mísila s pachem obvazů, namáčených do alkoholu, a smrti. Černí pacienti, ležící na lůžkách bez pohnutí, se tiše potili, zatímco černé sestřičky se nenuceně pohybovaly v šustivých sukních a naškrobených bílých čepcích a nepotily se skoro vůbec. Ze všech nejvíce se tu však potili místní bílí studenti – jak z vedra, tak z nervozity.

Na poslední posteli na samém konci sálu ležel náš pacient. Byl středního věku, ale vlasy měl už prošedivělé. Mluvil tiše, ale s úsměvem, jen občas poznamenaným bolestí. Měl neoperovatelný nádor žaludku. Předstíral pohodu, zatímco dvacet nezkušených rukou nádor pohmatem prozkoumávalo. Vyšetření a následný pohovor s profesorem trvaly dvě hodiny. Po profesorově odchodu jsme se sami chtěli s tímto naším vůbec prvním pacientem rozloučit – a nevěděli jsme, zda se loučit, nebo mu spíš poděkovat. Pacient se na nás klidně díval. Vycítil naše napětí, a aby nám to usnadnil, oslovil nás sám: „Myslím, že nevíte, co mi říci. Sám mám syna mladšího, než jste vy. Vím, že na této zemi nebudu dlouho, a jsem moc rád, že jsem vás poznal. Moje největší přání je, aby se můj syn taky jednou dostal do vaší lékařské školy a byl jako vy.“

Všichni jsme potichu stáli v koutku místnosti, zatímco v okně nad mužovou postelí bylo vidět, jak slunce v růžovém oparu zapadá do fialového moře. Už nevím, jak jsem se dostal ven z pokoje.

Nikdo, ani autor těchto řádků, nemohl tušit, že se o té chvíli na ztraceném ostrově a o tom bezejmenném muži bude o patnáct let později psát v časopise, který vychází na druhé straně zeměkoule. – Jak se člověk stane dobrým příkladem? Asi tím, že si za všech okolností uchová svou tichou, obdivuhodnou lidskou důstojnost.

Martin Jan Stránský